Příběnice 2012-07-11 Každý rok přichází chvíle, kdy naše parta začíná být nervozní a začínáme v hospůdce diskutovaT O CHVÍLI KTERÁ SE BLÍŽÍ A SICE O NAŠEM TRADIČNÍM KAŽDOROČNÍM Vandru a sice na ZŘÍCENINU HRADU Příběnice nedaleko Tábora, kam jezdíme již 31 let. A teď právě naDEŠLA TA CHVÍLE kdy se měl uskutečnit další ročník .kdybychom věděli co nás čeká letos asi bychom se sem vydali raději někdy v lednu. Nuž už začátek akce byl dobrý . Sojče si doma zapomněl asi peníze či co a tak objednal rodinné taxi a během 10 minut sehnal chybějcí věc a ještě chytil vlak na nádraží kde hrdě přistoupil. Samozřejmě sklidil obdiv i výsměch. Zde v třeboni nás bylo 5 a to by se dalo říct že to je úspěch, a účast nadprůměrná. Ale ve vlaku jsme přišli na další průšvih. Nevim jak se to stalo, ale niko znás si sebou nevzal foťák. Já ho nechal na nabíječce a ostatní se spolíhali na mně. Průser jak mraky. Ale vše se dá řešit. No atak ve Veselí jsme nasedli do vlasku k Romanovi a Simče a jejich miloučkému retrývrovi, a pokračovali jsme směrem na tábor. Cestou byla legrace jako vždy, když si takhle vyjedeme jednou za uherský rok.V Táboře k nám ještě přibyla moje kamarádka Dana. A tak nás bylo 8 a dva pesani . Tak to bylo hojná účast . Naše první kroky tak jako již po 31 let vedli do cukrárny , která běhemn těch let několikrát změnila název ale jedno zůstalo – výborné koktejly a a zákusky a poháry a tak jsme si tam museli zajít a dál si každoroční dávku. Pak jsem se přemístili jen o kousek dál a to ještě s přestávkou neboť Iva se Simčou spatřili jakýsi hadrobchod a tak se tam jen tak na půl hodinky zašli kouknout. A pochopitelně že nepřišli s prázdnou rukou. Pak jsme zase my zalezli do obchodního střediska se . Pepa zachránil situaci , neboť místo klobásy si koupil fotoaparát, poměrně drahej. Ale básnil o něm již ve vlaku a tak si udělal radost a koupil si ho a já jen doufám že někdy uvidíme fotky z této aklce. No na další procházku už nejak nebylu chuť a vlastně ani moc času . Přemístnili jsme se k nádraží a tam si sedli na lavičky a odpinkávali jsme bezdomovce kteří usoudili že máme dobré srdce. To odhadli dobře ale né zrovna pro ně. Pak nás čekala další komplikace. Naším směrem byla vyluka a tak jsme se dožadovali nástupu do jednoho ze dvou autobusů ale do poslední chvíle nám nikdo neřek kterej je kterej a to ani řidiči. Nakonec se dobrá věc podařila a my si sedli do přímáku . Ihned přišla i revizra a zkontrolovala nás a navíc nám polichotila že nás zná . Polovinna slovních žertíčků byla směřovaná na Robina ale ten statečně odolával. Vyjeli jsme směr Malšice. Byl čas oběda. Řidič nám zastavil skoro u hospody což nám udělal radost a my se hned přemístili pod kaštany na zahrádku, kde bylo krásně. Objednali jsme si kopu jídel a pivíček a bylo tady opravdu moc hezky. Ani se nám odtud nechtělo. Nutno říci že dnešní teplota naznačovala, že dnes zažijeme nepříjemné chvilky. Asi po dvou hodinách jsme se přeci jenom zvedli a vydali se na další cestu . A tak jsme vyšlápli dnešní první kopečky. Sluničko nemilosrdně pálilo a tak jak jsme mohli vyhledali jsme blahodárná stín stoletých modřínů. Převýšení jsme zvládli a pak už jsme jen klesali ke |Stádleckému mostu. To bylo daleko příjemnější. Hned jak jsme dorazili k mostu každej si ho užil po svém . Tíček se vykoupal, pár jedinců slezlo k jezu a provokovalo vodáky, já jsem se kochal nádherným pohledem na řeku a kouříl jsem přitom vanilkové doutníky. Provoz tady na mostě dnes byl přímo neuvěřitelný. Tady jsme ztrávili nejakou tu chvíli a pak zase zvedli kotvy a pokračovali jsme vlastně teď už jako cestu domu, ale přes Příběnice. Horko nabývalo na síle a nutno říci že jsme začali mít trochu problémy. Mládí hnalo kupředu jak o život a my se plazili na konci výpravy a lapali po dechu a to doslaova. Ale přeci jen jsme dorazili na Bečice do country salonu ,ale tady kromě výborného pivíčka nám čekala i horší chvilka. Ivě se udělalo nevolno a po nějakém čase bylo jasné, že pro ni letošní Příběnice skončili. Dusledek horka se neúprosně dostavil. A tak po různých pokusech abychom Ivču vrátili do stavu schopných jsme přece jenom zavolali jejímu synkovi aby si pro ni přijeli. Ještě jsme se přesunuli na Lužičanku a tam vyčkali třeboňského taxíku. Ale aby jste si nemysleli i já jsem toho měl plné zuby, to horko bylo opravdu vysilující. Tak Ivču nám odvezli a my jsme se vydali na úsek poslední a sice pod Příběnice. V očekávání zda „naše „ chata bude zase volná nebo obsazené. Ale vyšlo to a my jsme poshazovali na známém místě naše batohy a krosny. Najednou nám bylo hezky. Byli jsme spokojeni . jsme na svém oblíbeném místě. No dali jsme se hned do práce a sice nanošení dřeva. Zatím co my jsme pracovali v malém , Tíček se vrhnul na stromy se svou skládací ruskou pilkou a za malou chvíli byla před chatou slušná kopice dřeva a mohli jsme se věnovat naší nejoblíbenější práci a sice jídlu….Tomu pochopitelně předchází rozdělání ohně. To si vzal na starosti náš stařešina Robin a hned na 3 zapalovače se mu povedlo ohýnek založit a tak přišla ta krásná chvíle kdy se nad ohněm objevovali různé laskominy a my si jen pochutnávali, dávali si ochutnávat a co jsme nesnědli my a toho moc nebylo, dojeli zza nás pesani. Ti tady na louce ve vysoké trávě byli jak odvázáni z řetězu, zvláště Jack si to tady vychutnával a běda tomu koho si vybral za kamaráda. A tak se nám nad hlavou pomalu začalo ztrácet slunce a večer začal být příznivější než krutý den . Ale ať je jak chce ten pocit že jsme zase po roce spolu a na stejném místě jako již třicet let byl o pravdu hezkej. Pravda celej večer jsme prokecali a sledovali hvězdy kterých bylo požehnaně a mezi nima lítali letadýlka a i když mi to nikdo nevěřil zahlídnul jsem i dvě padající hvězdy. Zazněli i známé písničky které nás doprovázejí na naších cestách. No musím ale přiznat že tak jak nám přibývají roky už nevydržíme sedět dlouho do noci a vychutnávat si tyhle neopakovatelné chvíle a tak se brzo ozval návrh jen tak si lehnout do spacáku. No den se převalil a sobotní noc uvolnila místo pro příchod nedělního rána. A znova se mi mihla hlavou ta stará otázka -kdy končí noc a začíná den - . Zazpívali jsme poslední song ,myslím že klasickou rosu a vybrali jsme se do našich dnešních pelíšků. Noc byla teplá, pesani hlídali naši bezpečnost a už od dvou hodin ranních, nám ptáčci pomalu a pak silněji a silněji nabízeli svoje písně. Kdo to nezažil nepochopí, je to prostě nádhera i když někdy máte pocit že kvůli těm opeřencům nemůžete spát. No a pak se začalo pomalu rozednívat. Vychutnali jsme si poslední chvíle ve spacácích ( já pod dekou) a hurá uvařit kafe nebo čaj podle toho kdo na co má chuť a tohle tady opravdu není problém , vaří všichni pro všechny. Dojedli se staré i nové zásoby, znovu se trochu pokecalo, Robin rozdal několika nepozorným kamarádům své kameny. Jsem zvědavej co bude dělat až je jednou po něm začneme házet. Ten můj na kterej jsem přišel až doma vážil skoro 2 killa. Příště mu je naháčem přes plot do zakrytého bazénu. Šotkovi. Byl čas zvednout kotvy. Předpově ď počasí sice slibovala ochlazení ale nic tomu nenasvědčovalo, a tak jsme raději vyšli dříve ať nemusíme pak finišovat. Brzy jsme dobili příběnické podhradí . Odpor bránicích byl minimální a tak jsme zde projeli jak nůž máslem a za malou chvilku jsme si vychutnávali ten kouzelný pocit když stojíte na přechodu nad řekou na lávce zabudované do skály. Stejně tak si to vychutnával i Jack , který se bojí sejít dolů a tak se musí Pepa vždy přemoci, vzít Jacka do náruče a po schodech ho snést jako miminko . A to si pesan krásně vychutnával . A pak už cesta ubýhala podle plánu. Další zastávka byla u Matoušovského mostu , staletý smrk který už posledně vypadal špatně, tak jak jsem předpověděl už uschnul. To by bylo táboráků… Po krátkém odpočinku a posilnění jsme se vydali na další cestu, před námi byl ještě Kvěchův mlýn. No a jak jsme se přibližovali k Hrachovce temto mladých se stále zvyšovalo. Poslední pohled z lávky Hrachovce. I ten je kouzelnej a neokouká se . A pak hurá do hospůdky na nedělní oběd. Každý si dal podle svého gusta. Ale převládali žebírka na medu .Byla to lahůdka i pivko bylo pitelné a tak pobyt zde bychom mohli hodnotit jako opravdu příjemný a vydařený. Nejhorší úsek cesty nás teprve čekal, né proto že je to 5 km, ale proto že je to po asfaltě. Ale nakonec jsme zvládli i toto. Pozastavili jsme se zase u koktejlíků. Danka se pak se všemi rozloučila protože jí jel vlak na druhou stranu o něco dříve než nám a my jsme se taky pomalu přemístili na vlakové nádraží. Po sadili jsme se na lavice a bylo jasně že až přijede vlak bude to asi největší problém se zvednout a přemístit do vlaku. Ale věřte nevěřte i to jsme zvládli a za malou chvíli nás odvážel vláček směrem k domovům. Ve Veselí jsme vystoupili a Romča se Simčou pokračovali dál. My jsme přesedli do třeboňského pacifiku a ten nás odvezl na naší konečnou. Únava byla velká ani jsme se nenechali zlákat ještě na jedno pivíčko u zastávky. Šli jsme domu tyhle Příběnice díky vedru byly opravdu náročné. Tak kamarádi nezapomeňte, zase za rok .. a nepůjdem raději v únoru???? Já nechám doma deku a vezmu si zase pro jednou spacák..

Tak ahoj kamarádi Pett